Adrian:

“Já hraju strašně dlouho, možná 25 let. Nicméně jsem z takového pozadí, že prý jsem neměl talent jako dítě, ale přesto jsem v pubertě začal hrát trampské písničky a svůj domnělý handicap jsem se snažil dohnat teorií.
Takže jsem se vypracoval – všecky akordy, stupnice – zeptej se, co chceš – odvyprávím ti to. 🙂 Nicméně ta muzikálnost, ta se jaksi nedostavila 😀 Takže jsi mě svým kurzem přitáhl na improvizaci a přirozenou muzikálnost.

Kurz byl zajímavej. Myslel jsem si, že teorii budu vědět, ale hned jsi mě překvapil posouváním akordů. Géčko posouvat jsem nikdy neviděl. 

Nejvíc mě potěšila pasáž o improvizaci, když hledáš tóninu přes basové tóny.

Nejvíc mě potrápil rytmus. Potřebuji cíleně zlepšovat hudebnost, poslech, hrát z hlavy. Jakmile se pustim do nějaké vyhrávky, tak ztratím tah, v kterém jsem, a nechytnu se pak, prostě vypadnu z rytmu, víš… 

Peťan: 

Adriane, vidím, jak hraješ a jediné, co ti schází, je větší sebedůvěra. Umíš toho spoustu. Přestaň se na to tolik soustředit a začni si z toho trochu dělat srandu. Muzika je zábava, ne atomová fyzika.

Adrian: 

No, já jsem doktor víš, takže něco na tom asi bude. Já nejsem performer, brnkám si sám. Možná mi chybí se někde předvést, nebo to někde rozjet.

Peťan: 

Přesně tak. Představuj si, že jsi na pódiu před tisícem lidí a začni to tam pořádně sypat. Ty lidi nezajímá to, že se bojíš rytmu. Chtějí vidět totálního týpka. A je jim úplně jedno, jestli uděláš chybu. Chyb se neboj, naopak, musíš je dělat a při tom si z nich dělat legraci.